PŘÍBĚH PRVNÍ

Karolíně nebylo ještě ani třicet, když si vyslechla diagnózu cytotrofoblastický choriokarcinom a metastáze na plicích. Pro mladou mámu dvou dětí bez tatínka obzvlášť těžká situace. Během poměrně krátké, ale velmi intenzivní léčby, kdy ji doslova sundali hrobníkovi z lopaty, hlídala děti babička, neskutečná žena, která navíc celoživotně pečuje o postiženého syna a nyní ještě i o nemohoucí matku. A aby toho nebylo na jednu rodinu málo, s onkologickými problémy se coby miminko potýkal také Karolínin syn. Ondrovi je dnes šest, je naštěstí v remisi, rád maluje a tvoří, miluje fotbal a po prázdninách se těší do školy. Jeho čtrnáctiletá sestra Zuzka, která má za sebou nelehkou cestu, kdy se opakovaně bála o život svých blízkých, zase ráda vaří a tancuje. A láká ji naučit se hrát na bicí. Všichni tři společně rádi podnikají výlety do přírody, obrážejí hudební festivaly, hrají deskové hry, často zpívají nebo si jen tak povídají. „Jsme i přes všechny bubáky, které nám život staví do cesty, veselá kopa. A razíme heslo, že rodina jsou i tři – máma a děti,“ říká Karolína, kterou děti někdy samozřejmě i štvou, a to by je pak nejraději podle svých slov poslala babičce expres kurýrem, ale je šťastná, že je má. „Šťastná za ty okamžiky, kdy mi z dětí stojí i vlasy na hlavě, které už zase mám,“ říká s úsměvem.

PŘÍBĚH DRUHÝ

V podstatě ze dne na den se Marcele život obrátil vzhůru nohama. Do té doby spokojená máma čtyř malých dětí se dozvěděla, že se musí s rodinou v šibeničním čase přestěhovat z pronajatého domu. Rodině se naštěstí podařilo s pomocí dalších lidí najít nové bydlení, ovšem v tu chvíli se rozpoutalo domácí peklo. „Otec mých dvou menších dětí se během stěhování začal divně chovat, vůbec nejezdil domů, a pokud ano, byl velmi podrážděný a bez nálady,“ vypráví Marcela. Doufala, že až se zabydlí v novém, vše se zlepší. Půjčila si peníze na nové čerpadlo, bojler a kotel. Partner se do domu odstěhoval o pár týdnů dříve, aby připravil vše k bydlení. „Já zůstala sama s dětmi, bylo to náročné, ale nakonec i balení jsme zvládli. Muž nás jednou v noci převezl sem a začala jedna velká noční můra. Nechal nás tu a odjel. Nebyl to obytný dům, ale squat plný bordelu, odpadků a infekčních stříkaček,“ pokračuje Marcela v příběhu, který měl ovšem další hrůzné pokračování. Nejdříve se málem zhroutila, noc strávila s dětmi v náručí a ve strachu, ale hned další den se pustila do práce. Po několika měsících tak i díky pomoci spousty lidí z okolí bydlí v relativně důstojném domě. Jenže její partner je do jejich nového bydliště začal vloupávat, kradl peníze, jídlo i elektroniku. Schovával se na půdě či ve sklepě, rodinu sledoval a jeho stav se horšil. Nejednou zasahovala policie. „Investice na domě jsem si s dětmi mohla odbydlet, ale teď už musíme vše platit sami. Já mám však pouze rodičovský příspěvek a na nic víc prý nemám nárok. Stále čekám na soud o svěření děti do výhradní péče a stanovení výživného, ale do té doby mi prý nikdo na úřadech nepomůže,“ popisuje Marcela svou svízelnou situaci. Chodí uklízet, hlídá děti, něco vydělá i díky své profesi manikérky, ale i tak stěží zaplatí nájem a poplatky. Bude proto vděčná za možnost jakékoliv pomoci.

PŘÍBĚH TŘETÍ

Nejmladší dcera má vadu kyčlí a je čerstvě po operaci. Její o tři roky starší bratr musí držet bezlaktózovou a bezlepkovou dietu, léčí se s atopickým ekzémem, chronickým kašlem a poruchou srážlivosti krve. Nejstarší dcera má vrozenou vadu nohou a poruchu růstu. Jejich máma Renata však vedle rodiny a práce servírky zvládá i dálkové studium. Kvůli covidu však musela zůstat už podruhé během jednoho roku doma, jelikož restaurace, v níž pracuje, je opět zavřená. Byla by velice ráda za pomoc s nákupy, na které jí teď nezbývá mnoho financí.

PŘÍBĚH ČTVRTÝ

„Do dnešního dne jsem se stále asi o pomoc nenaučila žádat, myslím že většina lidí má v sobě zakořeněno, že nechtějí obtěžovat ostatní svými problémy či si přiznat, že pomoc potřebují, málokomu je příjemné o něco prosit. Není to přirozené a raději si sáhnou na dno. A já pomalu začínám chápat, že říci si o pomoc není slabost. Nynější situace mě přivedla ke kroku, který právě dělám. Žádám…,“ napsala nám paní Jana. Jana je maminkou dospívající dcery, s níž žije sama. Situaci jí komplikuje fakt, že před třemi lety prodělala onkologické onemocnění. Po dlouhé a náročné léčbě, která zahrnovala na dvě desítky chemoterapií, je nyní v remisi nemoci, kterou vnímá s obrovskou pokorou. „Snažím se teď ubírat co nejzdravějším směrem těla i duše. Bohužel pro maminku samoživitelku je tato cesta dosti náročná,“ svěřila se.

PŘÍBĚH PÁTÝ